Viděl jsem
Pavla mluvit o soše, kterou udělá. Lehce předkročil do
strany, aby
pevně stál. Jako chlap chystající se k
zápasu. Ruce pozvedl k bokům a
rozevřené prsty zabořil do vzduchu jako do hlíny. V
očích mu zableskly
bílé plamínky jako oheň rozpalující
žároviště keramické pece. Slov
mnoho nepadlo. Mrknul k nebi, spokojeně přikývl, natáhl
pravou ruku a
poplácal to, co viděl před sebou. Potom se otočil a šel
do sklepa pro
hlínu.
TUŠENÍ POČÁTKU
Na
počátku byl Sochař. Vzal hlínu, uhnětl z ní svůj
obraz, zřejmě ho
vypálil žárem slunce, které stvořil dříve,
a vdechl do něj život.
Jaképak debaty, co bylo první. Zpívat, tančit a
básnit začal člověk
teprve poté, co byl vysochán.
Ale jak k tomu došlo? Co bylo tím
vdechnutím, které dalo vzniknout rozumu a citu?
Které probudilo sílu
vědomí a potřebu krásy a lásky?
Tuším odpověď v Pavlových
sochách
a reliéfech. Je to pronikání a spojení.
Spojení země – hlíny s nebem či
vesmírem, jak už kdo věří nebo chce. Já budu
říkat nebe, protože je to
určitě pěknější. V reliéfech proniká nebe
do hutné země výboji energie
a výrony světla, spojují se otázkami, odpověďmi,
splýváním a stopami.
Povšimněte si, že andělé chodí po
špičkách... Ty reliéfy jsou jak
prastaré desky, ve kterých je zapsáno, jak to
všechno bylo. Jak to
všechno je. A sochy jen na chvíli - jen tak na
světelný rok či dva –
ustrnuly v půvabně živém pohybu. Pevně zakotvené v zemi
směřují vzhůru
a zvedají k nebi křehké hlavy, ruce a křídla a v
radosti nebo při
(m)nožení třeba i nohy, v strasti a úsilí
také své starosti a svá
břemena. Člověku je mezi nimi dobře, sálá z nich dobrota
a teplo.
A
potom tu hlínu po dlouhé dny mísil a hnětl,
vrstvil, kropil ji
krůpějemi potu, hladil dlaněmi a ryl do ní prsty a ona mu pod
rukama
rostla a ožívala, sušil ji a barvil a nakonec
vypálil v peci. Moc
opatrně ji pak, ještě horkou, postavil proti sobě a
povídá: Dobrý den,
Světluško? Fakt jsem viděl, že lehce pohnula křídly.